Sdělovací prostředky věnují řecké krizi velkou pozornost. Ve většině publikovaných materiálů zní slova o "záchraně" a "pomoci" Řecku; zároveň obsahují obvinění vznášená proti této malé zemi, která je obžalována z "nezodpovědné politiky", jež údajně přivedla Evropu (či dokonce svět) na pokraj katastrofy. Pokusíme se oddělit pravdu od výmyslů a rozebrat vznášená obvinění.

»Řecko nic neprodukuje.«

Úroveň řecké produkce v posledních letech skutečně poklesla. Jenže byl to právě vstup této země do Evropské unie, co vytvořilo a stále vytváří překážky k rozvíjení možností výroby v Řecku. Před vstupem Řecka do EU Řekové exportovali zemědělské produkty, kdežto nyní je dovážejí. Dříve mělo Řecko několik cukrovarů a několik velkých textilních továren. Nyní nemá nic z toho. Předtím byly v zemi rozvinuté loděnice, nyní prakticky zmizely. Direktivy EU vedly ke snížení úrovně rybolovu, omezení vinařství a úpadku mnohých dalších forem zemědělské výroby.

Když vstoupilo Řecko do EU, muselo vykácet i stoleté olivovníkové háje, které byly považovány za národní bohatství. Řekové totiž měli povinnost zajistit tímto aktem snížení produkce a potažmo skoro zrušení vývozu řeckého olivového oleje (který, mimochodem, kvalitou i chutí zřetelně překonává ty, které se dnes "smějí" dostávat na evropský trh z Itálie, Španělska apod.; tak vypadá vize volného trhu a svobodné tržní ekonomiky v EU). Byla to tenkrát úplná národní pohroma.

Vstupem do jednotné Evropy se Řekové zřekli samostatnosti země a začlenili se do celoevropského trhu práce. A tak Řekové budovali postindustriální ekonomiku, v níž dominuje sféra služeb, za což je evropští činovníci chválili a stavěli v rychlosti ekonomického růstu na třetí místo v EU hned po Irsku.

V r. 1992 přijalo Řecko zákon o privatizaci, který se vztahoval na přibližně 700 podniků. K r. 2000 bylo zprivatizováno 27 největších podniků, mezi nimi 5 hlavních bank země. Hned po bankách byly prodány telekomunikační společnosti, strojírenské továrny a potravinářský průmysl. Dokonce i výroba slavného koňaku Metaxa se dostala pod britskou firmu Grand Metropolitan. Stát odešel z výdělečné námořní přepravy a začal rozprodávat námořní přístavy.

 (Pozn. překl. K tomu ještě malé srovnání s naší aktuální situací (ČR)  dole pod článkem.)

»Řecko je chudá země.«

Ve skutečnosti Řecko oplývá bohatstvím pod povrchem (viz i nedávná zpráva v českém tisku), silnými průmyslovými jednotkami, rozvinutou námořní plavbou, ohromným potenciálem pro rozmach zemědělské výroby a turismu. V zemi je dost všeho, aby dokázala sama sebe nasytit a zabezpečit. Řecko je obdařeno značnými prozkoumanými zásobami užitečných hornin a nerostných surovin, které se doposavad netěžily kvůli tlaku EU a pro nepatriotskou politiku místních úřadů.

»Příčina řecké krize = obrovské množství státních zaměstnanců.«

Ve skutečnosti stojí Řecko až na 14. příčce mezi evropskými zeměmi ohledně počtu státních zaměstnanců v porovnání s celkovým počtem pracujících, což je zde 11,4%. Řecký ukazatel je mnohem nižší, než ukazatel země stojící na první příčce, tedy Švédska (30%), Dánska (29%); znatelně nižší než francouzský (21,2%) a je daleko i od Velké Británie (17,8%). V současnosti je v zemi znát nedostatek personálu v nemocnicích a jiných sférách a odvětvích.

»Řecko je zahlceno přílivem imigrantů.«

V rámci politiky EU přijala řecká vláda řadu liberálních zákonů, jichž využili cizinci z afrických a asiatských zemí k masové invazi do Řecka. V Řecku tím vzrostla kriminalita, roste stínová ekonomika a korupce. Imigranti zasadili ničivý úder drobnému obchodu, protože narozdíl od řeckých podnikatelů neplatí žádné daně. Stovky milionů Euro jsou každoročně vyváženy ze země.  !!!

»Ekonomiku Řecka fakticky ovládají jeho věřitelé.«

To je vskutku tak. Evropa otevřeně dává Řecku ultimata. Během okamžiku Řecko ztratilo téměř veškerou svou suverenitu a ocitlo se pod přísným dohledem "trojky" - Evropské centrální banky, Eurokomise a MMF. Tyto instituce nedopustily provedení referenda, v němž by Řekové mohli sami určit svůj vztah k ekonomickým opatřením státu, jež přivedou stovky tisíc lidí na hranici chudoby.

Probíhá otevřená intervence do vnitřních záležitostí Řecka. Představitelé evropských vládních kruhů nejednou doporučovali Řecku, aby "přemýšlelo o prodeji několika řeckých ostrovů".(!) Člen německé vládní koalice Scheffeler dokonce publikoval v časopise Bild článek s provoláním: "Řekové - bankrotáři, prodávejte ostrovy! A také Akropolis!"  (U nás se nestydí říkat takovou nehoráznost M. Zeman. Co asi navrhne k prodeji nám, jako příští prezident, až na tom brzy budeme stejně? )

»Evropa "zachrání" Řecko.«

Tato teze, kterou masmédia vnucují, je více než sporná. V době začátku evropské dluhové krize, když se země EU rozhodly, že je ta správná chvíle Řecko zachránit, tvořil řecký dluh 112% HDP a to se považovalo za hrozivé číslo. Nyní v procesu "záchrany" vzrostlo toto číslo na 150% a další "zachraňování" tato procenta ještě zdvihne. Opatření ke krácení rozpočtu, k nimž Brusel Athény nutí a stanovuje je jako podmínku poskytnutí pomoci, principiálně podlamují další ekonomický růst země a vlastně likvidují jakékoliv další možnosti tohoto růstu. Zdroje k úhradě dluhu jsou ničeny, takže dluh musí nutně dále narůstat.

»Evropa ve skutečnosti nepomáhá Řecku, ale sama sobě.«

Do současného dluhu upadlo Řecko právě v důsledku plnění doporučení EU. V průběhu mnoha let mu vlastně nutili stále další a další půjčky.

Řecký problém stejně jako všechny ostatní "bubliny" a "díry" ve světové ekonomice, byl vytvořen především věřitelem a nikoliv dlužníkem.

 Už v r. 2009 nebyla platební neschopnost Řecka pro nikoho tajemstvím, ale "hodní strýčkové" z EU mu vnutili ještě 90 miliard eurokreditů. Vždyť každá poskytnutá půjčka slibuje ohromné finanční výhody. Řekové utráceli neúměrně ke svým prostředkům, ale ti, kteří je úvěrovali, dostávali procenta a vydělávali na tom.

Nejvíce na této krizi vydělalo Německo. Tato země si může půjčovat prakticky bez úroků, a následně je s určenými úroky přepůjčit Řecku. Dle názoru předsedy řecké strany PASOK E.V.Germania mohlo Německo na podobných spekulacích vydělat za poslední dva roky přibližně 400 milionů Euro. (To je systém, co?)

Nedávno prošla českým tiskem zpráva, že se němečtí občané bouří proti tomu, aby pomoc Řecku hradilo především Německo. Angela Merkelová je uklidňovala vysvětlením, že na pomoci Řecku Německo vydělává. (Pozn. překl.)

»Řekové jsou darmožrouti, kteří žijí z dotací na účet EU.«

To je jeden hlavních mýtů, které nám masmédia vnucují. Ve skutečnosti tkví paradox evropské pomoci v tom, že ani jediné Euro ze "strukturálních fondů" EU nelze utratit na zvýšení penzí nebo sociálních podpor. Zato je však možné je vynakládat na nikomu nepotřebné a nerentabilní objekty infrastruktury (např. gigantická letiště v malých městech nebo ohromné sportovní stavby). Takové dotace přirozeně nejsou výhodné pro lid, ale pro evropské finančníky.

Z toho je zřejmé, že výroky typu: "Pracovití Němci hradí výplaty Řekům," nejsou nic více než mýtus. Ani jediné procento z dotací EU nešlo do sociální sféry. Byly to investice do infrastruktury, které jsou výhodné v prvé řadě pro samotnou EU.

»Řekům umazali polovinu dluhu.«

Ve skutečnosti jim nikdo žádné dluhy neodpustil. Německu, které si půjčuje na trzích peníze za úrok menší než 1,5% a dává Řecku na dluh s úrokem 3,5%, zůstává Řecko dlužno stejně jako dříve. Pověstní "soukromí investoři", kterým je tzv. „umazali“, jsou především řecké banky, které se kvůli umazání poloviny dluhu ocitly na hranici kolapsu, a řecké penzijní fondy, které ztratí 50% svých aktiv. Takže takto vypadá ono "umazání poloviny dluhů". (To je bezpečnost penzijních fondů!)

.»Krize v Evropě vznikla kvůli Řecku.«

Ve skutečnosti by byla krize ať už s Řeckem nebo bez Řecka. Francie, Itálie, Portugalsko mají ještě větší vnější dluh a ekonomické těžkosti. Připomínáme čtenářům, že podle existující evropské dluhové normy nesmějí dluhy země převyšovat 60% jejího HDP. Žádný člen EU nesplňuje tuto normu a to včetně Německa, které teď obviňuje Řeky ze všech smrtelných hříchů.

Dnes se německé sdělovací prostředky zalykají nenávistí k Řekům, prohlašují je za darmošlapy, povaleče a lenochy. Jenže sami Němci (spolu s Francouzi) jsou světovými jedničkami v takových ukazatelích, jako je krátký pracovní týden, délka dovolené či počet svátků. Průměrná mzda v Řecku činí 750 Euro, zatímco v Německu je to 2,5 tisíce Euro.

(Germánská povaha se nezapře. „Naše“ noviny mají tytéž vlastníky, takže omílají ovšem totéž - nenávist, pohrdání, obviňování. Budou plivat i na Čechy, stejně oddaně, až na nás dojde.)

Řeky, kteří každoročně pohostinně přijímají ve své zemi stovky tisíc evropských turistů, teď nazývají "prasaty, která prožrala půjčky", "profesionály na odpočinek" a "karnevalovým národem". A to přesto, že HDP Řecka v přepočtu na jednoho obyvatele je 42. ve světě a je jen o 9% menší, než průměrný HDP v EU. Tedy mnohem vyšší než v Maďarsku, Česku, Estonsku či Litvě, o nichž se v souvislosti s krizí nic neříká. Co je to jiného než "dvojí metr"?    (Proč asi? Čtěte dál!)

»Mezi Řeky převládají protizápadní nálady.«

To je pravda. Masové protesty Řeků v r. 1999 znemožnily vládě nabídnout řecké vojenské základny k použití při agresi NATO proti Jugoslávii.  (!!!)

(Pak je má mít Západ rád! To by se nikdo jiný v EU neodvážil!)

Ve volbách na jaře 2012 se více než 70% řeckého lidu vyjádřilo proti politice vlády, která svazuje Řekům ruce argumentem, že není jiného východu z dané situace než přijímat od Evropy její zlodějské půjčky.

Poslechněte si, co o situaci říká předseda Hnutí nezávislých občanů "Jiskra", významný řecký skladatel Mikis Teodorakis: "Navrhujeme domluvit se o půjčce s Ruskem nebo s Čínou. Úroky by byly nižší. Pod povrchem naší země jsou cenné suroviny a na šelfu jsou objevena ložiska ropy a plynu. Máme mnoho přístavů, které mohou být použity pro různé účely, včetně vojensko-opravářské základny.  A co je nejdůležitější - věříme, že sblížení ruského a řeckého národa dá naší zemi svobodně vydechnout, neboť v současnosti jsme nuceni sklánět hlavu před zájmy a rozmary bohatých západních zemí.“

»Současná krize je krizí nové konzumní éry.«

O objektivních příčinách všeobecné krize se dobře hovoří v provolání k národu vydaném Řeckou pravoslavnou církví:

Disproporce mezi konzumem a výrobou není jen ekonomickou kategorií, ale především ukazatelem duchovního úpadku. Je to příznak morální krize, která zasáhla jak vládu tak i lid. Vláda nedokázala chovat se odpovědně k národu, nemohla či nechtěla hovořit k lidem jazykem pravdy, propagovala falešné ideály, napomáhala korupci. Jejím jediným cílem bylo udržení moci. V praxi vláda působila proti zásadním zájmům lidu i naší země.

Na druhé straně i my, řecký lid, jsme se chovali nezodpovědně. Zbožňovali jsme bohatství, hledali jen materiální dostatek a spokojený život. Nehnusili jsme si klam a nechali se snadno ulovit...

Podstata duchovní krize tkví v absenci smyslu života, kdy je člověk veden pouze svými egocentrickými samolibými instinkty. To je přítomnost bez budoucnosti, bez ideálů a vize.

Zdroj: www.ambon.or.cz

Poznámka překladatele k úpadku řeckého zemědělství.

Položme si otázku: Je situace v ČR po dvaceti letech od pádu komunismu zas až tak odlišná od řecké? K nastínění možné odpovědi stačí skrze prosté číselné ukazatele pohlédnout na naše domácí zemědělství, resp. co z něj vývoj po revoluci (tzv. "transformace") a následný vstup do EU udělal.

Už v průběhu 90. let klesla naše zemědělská produkce o 30 procent. Stejně tak klesl v témže období o třetinu počet osob zaměstnaných v zemědělství. Za první desetiletí 21. století klesl počet osob zaměstnaných v našem zemědělství opět o třetinu a očekává se, že v průběhu 2. desetiletí zase o třetinu klesne.

Mimochodem, vzpomeňme, kolik u nás bylo cukrovarů (zatímco v roce 1990 fungovalo v Česku 56 cukrovarů, v roce 2002 jich bylo pouze 12 - kvůli koncentraci výroby v souvislosti se vstupem zahraničního kapitálu); dnes cukr dovážíme.

V období od poloviny 90. let k druhé polovině prvního desetiletí 21. století se celková osázená plocha brambor zmenšila na třetinu. Naopak plocha pro pěstování technických plodin (kterých se nenajíš) se ztrojnásobila. Počet skotu byl zredukován na polovinu.

Národní produkce potravin je uměle omezována kvótami, jejich překročení EU trestá. Kvóty pro ČR byly v rámci našeho vstupu do EU vyjednány na základě parametrů z dob hlubokého zemědělského úpadku v 90. let a pod brutálním tlakem "starých zemí" EU. Netřeba zdůrazňovat, že potravinová soběstačnost či dokonce schopnost exportu potravin je základní strategickou oporou národa.