Otázkou je, zda by vojáci v roce 1938, či později, když už byly Francie a Británie napadeny, bojovali, kdyby věděli, jak jejich země budou vypadat 80 let po válce. Asi by těžko chápali, že asi jen 36 % obyvatel Londýna jsou bílí Angličané a podobně to má i Paříž, kde se víc než 20 % obyvatel narodilo mimo Francii. Velká část se pak ve Francii narodila, ale francouzskou identitu nikdy nepřijala. Není divu, že se „sladká Francie“ zmítá v problémech. Velké sociální výdaje, stárnoucí bílá populace, nepracující přistěhovalci žijící z dávek. Obrovský dluh, ztráta důvěry věřitelů a už nejen při snaze provést reformy hořící ulice.

Dubnové prezidentské volby tak mají v podstatě dva favority – Marine Le Penovou z extrémní pravice a Jean-Luca Mélenchona z extrémní levice. Středové Macronovo lavírování už Francouzi nechtějí. V případě vítězství Le Penové se dokonce mluví o omezení francouzských finančních odvodů do rozpočtu Evropské unie, v krajním případě o „FREXITu“. Britové si to již vyzkoušeli, v roce 2020. Pro tamní zemědělce, kteří paradoxně hlasovali PRO, to znamenalo konec evropských dotací, ale přetrvání a kvůli vyšší popularitě levicových labouristů a zelených ještě navýšení povinností a omezení.

Le Penová i Mélenchon před volbami francouzským zemědělcům slibují, že to, co jim Unie kvůli škrtům v rozpočtu nedá, jim příští prezident či prezidentka doplatí ze státního rozpočtu. To u nás kvůli omezeným zdrojům a střetu zájmů nehrozí. Tady máme tak maximálně na to zaplatit za důchodce koncesionářské poplatky. Je to přece jen větší voličská skupina a společností méně nenáviděná než zemědělci. Na druhou stranu, když se člověk podívá do Francie nebo Británie, tak je možná dobře, že tohle je momentálně náš největší problém. A že ulice hoří jen zápalem potenciálních předplatitelů nové, ještě progresivnější České televize, než aby tu hořely barikády a vyrabované obchody.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR