Zrovna včera jsem zaznamenal další příspěvek na téma „Babiš chce drobným vlastníkům ukrást zemědělskou půdu“. Nic naplat, že žádný takový zákon vláda ani parlament neprojednávají a sami zemědělci navrhují pouze oznamovací povinnost, nikoliv předkupní právo. Postoj je ale třeba zaujmout. Fakta mohou počkat.

Podobné je to se suchem. Jako houby po dešti, kterého bylo poskrovnu, vyrostly příspěvky zemědělců, kteří prý nad suchem „zvítězili“ díky regenerativnímu zemědělství. Stačí neorat, nepoužívat minerální hnojiva, pěstovat meziplodiny a nemít velké lány. Kdo hospodaří jinak, může si za sucho sám – a nejspíš ho způsobuje i sousedům.

Jenže realita je složitější. Meziplodiny dnes pěstuje velká část českých zemědělců, minerálními hnojivy se kvůli jejich cenám šetří a sucho zasáhlo i Rakousko s jeho pověstně menšími políčky. Data Intersucha a ČHMÚ navíc ukazují především výrazné regionální rozdíly. Zatímco v horských oblastech a na severu republiky bylo sena dost, na jihu Čech místy nebylo pořádně ani na první seč.

To není kritika regenerativního zemědělství. Problém je tvrdit, že jde o jedinou správnou cestu a že zkušenost jednoho podniku v jednom roce je důkazem platným pro všechny. Připomíná mi to zemědělce, který si pochvaloval, že rok nehnojil a výnos neklesl. Jenže existuje půdní zásoba živin a každý rok má jiné počasí. Zemědělství se proto neposuzuje podle jedné fotografie, jednoho pole ani jednoho ročníku, ale podle dat v delších časových řadách.

Ukvapené soudy převlečené za univerzální pravdu dobře sbírají lajky od laiků. Hůř se podle nich hospodaří. Qui bono, komu to prospívá? Egu internetové farmářské „celebrity”, nebo kapitálu, kterému se hodí tvrdit, že zemědělci na půdě hospodaří špatně, proto je třeba ji prodat investorovi a lepší než potraviny by bylo bezorebně ukládat uhlík? Třeba pak budou mít supermarkety vedle polského másla a španělského vepřového v akci i kvalitní český uhlík.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR