Z někdejšího ekonomického tygra Evropy se stal zelený, tlustý, přeregulovaný a předotovaný nemocný kocour, kterého sem tam kousne nějaká teroristická blecha v kožichu. Místo návštěvy veterináře mu ale páníček opakuje „Wir schaffen das“ a diví se, že churaví dál. Běžný Němec nepotřebuje televizi ARD, aby mu opakovala, jak se má dobře a jak je v Německu bezpečno, tedy s výjimkou „pravicového extremismu“. Stačí mu účet za energie, nájem, nákup či návrat z nákupu domů multikulturním sídlištěm.

U nás je zatím bezpečno, a co se týče hospodářství, sdílíme s východními Němci důležitou zkušenost, že socialismus, ať rudý, či zelený, nefunguje. V zemi, kde se začne rozhodovat, co se smí vyrábět, jak, za kolik a komu se výsledek přerozdělí, nakonec, jak říkala Thatcherová, dojdou peníze těch lidí, kteří ještě mají odvahu a vůli něco dělat.

A tady se dostáváme k zemědělství. Východní Německo má stejně jako Česko na poměry EU relativně velké farmy. Právě jejich velikost je přitom Bruselu dlouhodobě trnem v oku. V debatě o nové Společné zemědělské politice se proto znovu objevuje téma zastropování podpor, degresivita a snaha dávat těm, kteří to skutečně potřebují, ideálně jen těm, kdo hospodaří ekologicky.

Nic proti ekologii, ale hospodařit s vyššími náklady, nižšími výnosy a v konkurenci dovozů z Ukrajiny či Jižní Ameriky a zákazníkem převážně zaměřeným na cenu nemůže každý. Přesto je to směr, jímž se chce EU ubírat, a rozhodně to není recept na levné a kvalitní potraviny. Postoj Německa v Radě je zatím spíše ambivalentní, nicméně oslabený Friedrich Merz by snadno mohl podlehnout svým koaličním partnerům z SPD.

Když už jsme u těch socialistů: kdysi jeden německý filozof říkal: „Každému podle jeho potřeb a každý podle svých možností.“ V Saské Kamenici, někdejším Karl-Marx-Stadtu, dodnes stojí jako pomník jeho obří hlava. Na východě už si jeho filozofii jednou vyzkoušeli a prozřeli. Teď je otázkou, kdy to dojde Berlínu. A hlavně Bruselu.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR