U obilovin se zatím s výnosy pohybujeme kolem 5,5 tuny z hektaru. Ve stejnou dobu loni to bylo přes 6 tun a konečný republikový průměr pak dosáhl 6,35 tuny. Ani řepka příliš důvodů k optimismu nedává, sklízí se rychleji, ale „sype“ méně než loni.

Letošní sezonu nám podobně jako české fotbalové „repre“ určili tři soupeři. Prvním byly vyšší náklady na pohonné hmoty, hnojiva a energie kvůli situaci na Blízkém východě. Druhým jsou nižší výnosy způsobené suchem, jarními mrazy a červnovými tropy. Třetím je trh: loňské zásoby a dobrá úroda v dalších částech světa drží ceny nízko. Burzy sice v posledních dnech ožily, ale pšenice se stále obchoduje zhruba o třicet eur na tuně levněji než touto dobou před rokem.

Slýcháme hraběcí rady, že by zemědělci neměli pěstovat, oč není zájem. Jenže zemědělství není burza ani internetový obchod. Existuje něco jako osevní postup, střídání plodin, vhodné půdní a klimatické podmínky i biologické zákonitosti, jež se obejít nedají. Zlatý důl musí jít nejen vypěstovat, ale i ve velkém prodat. Nestačí, aby si ho koupilo pár nadšenců na farmářském trhu.

Nabízí se otázka, s čím se dnes dá v zemědělství vyhrát. Se suchem těžko. S geopolitikou ještě hůř. A světové ceny obilí český zemědělec také neovlivní. Uspět se dá ale špetkou selského rozumu při určování „pravidel hry“, která by se neměla měnit každý rok, a tím, že Evropa přestane chtít být světovým premiantem v regulacích a konečně se shodneme alespoň na tom, že domácí výroba potravin je strategickou hodnotou.

Ve fotbale už jsme si zvykli po neúspěchu říkat, že je potřeba dělat věci jinak. Jen se neshodneme jak. Kdo přijde se změnou, toho onálepkujeme – nudař, teoretik nebo trochu blázen. V zemědělské politice je to zase nálepka spoluhráče agrárníků nebo někoho, kdo kope za Babiše. Dokud budeme více fandit vlastním táborům než společnému výsledku, nebudeme vyhrávat na fotbalových stadionech ani na polích. Možná na to ale půjdeme jako týmy, které hrály o bronz, a potraviny si jako fotbalisty dovezeme. Jen už zkrátka nebudou úplně „naše“.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR