Důvod je přitom poměrně prostý. Zemědělská půda se v Česku stala investičním artiklem. Investiční fondy a spekulanti skupují hektary od často neinformovaných vlastníků pod cenou a následně je prodávají zemědělcům za ceny několikanásobně vyšší. Zemědělec přitom koupit musí, jinak nemá kde hospodařit. Výsledek?

Od vstupu Česka do EU vzrostla průměrná cena hektaru zemědělské půdy zhruba desetinásobně. Výkupní ceny zemědělské produkce ale zůstaly téměř stejné. Při nákladech roku 2026 a skutečnosti, že se půda kupuje ze zisku, dnes vychází, že by zemědělec splácel hektar více než sto let. V roce 2004 by přitom zemědělec potřeboval jen dvacet let, a měl tak reálnou šanci dožít se toho, že bude hospodařit na svém. Na tom, že je situaci potřeba řešit, se shodly prakticky všechny hlavní zemědělské organizace. Vládu společně požádaly, aby připravila řešení inspirované zahraniční praxí.

A skutečně, pracuje se na něm. Do Sněmovny má být předloženo v roce 2027. Jenže už nyní začali někteří politici i média varovat před údajnou kolektivizací 2.0. Údajně má být vlastník půdu nucen okamžitě prodat současnému pachtýři, kterým je podle „expertů“ automaticky Agrofert. Ten přitom hospodaří asi na 2,5 % propachtované půdy. A nutnost prodat? Kdepak. Pracuje se pouze s oznamovací povinností. Tedy s tím, že vlastník musí o plánovaném prodeji zpravit současného uživatele, který tak dostane možnost reagovat. Žádné automatické předkupní právo. V jedné z pracovních verzí se dokonce diskutovalo i omezení koncentrace půdy pro velké vlastníky v rámci katastru či okresu. Tedy přesný opak toho, čím se dnes veřejnost straší.

Ale asi zkrátka žijeme v době, kdy je nejdůležitější bojovat proti zákonu, který nikdo neviděl. Chystat spacáky, bránit demokracii a sbírat politické body ještě před prvním čtením. A pak se divíme, že po čtyřech letech máme stovky statusů, tisíce citací a nekonečné televizní debaty, ale zákony, které jsou jinde v Evropě běžné, pořád nikde.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR