Z Norimberku 1935 jsme se tak v propagandistických vizuálech posunuli do pohraničí 1945. Idealizovaného Němce vystřídala česká žena, která na plakátech s odkazem na odsun sudetských Němců byla v pěkné jazykové hříčce „ráda, že je ženou“. Tehdy byl názor společnosti jasný a dal by se shrnout slovy staré Škopkové: „Za to s těma šipkama (rozuměj za snahu Čechy vyhladit nebo poněmčit) je to furt ještě málo.“ Dnes to tak jednoznačné není a zastánci odpuštění a zapomnění označují ty, jimž se ne snad samotná akce, ale zpochybnění Benešových dekretů zdá nevhodné, jako xenofoby. Otázkou nicméně zůstává, zda v případě tisíce let vzájemného stýkání a potýkání lze mluvit o strachu z cizího, nebo strachu z poznaného.

Na druhou stranu lidová pojmenování některých škůdců jako třeba šváb (rus domácí) nebo němkyně (potkan obecný) tak trochu xenofobní jsou. A s němkyněmi jsme zpátky u deratizace. Část českého Facebooku totiž zachvátila panika z návratu dvounohých Němkyň do „Heimatu“, zatímco zahraniční média jsou plná strachu z možného dalšího „covidu“ v podobě hlodavci přenášeného hantaviru, Češi, respektive novináři a aktivisté, naopak oslavují skutečnost, že se myši, v tomto případě hraboši hantavirus přenášející, u nás trávit nebudou.

Jak to v médiích bývá, opět funguje novinářská zkratka „jed se plošně házet nebude“. Ministerstvo zemědělství přitom s ministerstvem životního prostředí diskutovalo varianty omezené, cílené povrchové aplikace, jež by byla mimořádně povolena v únoru příštího roku před návratem některých stěhovavých ptáků a která by minimalizovala dopad na necílové organismy a zvláště chráněné druhy. Poslední slovo by přitom mělo životní prostředí, ne zemědělství.

Rozhodně nebudu strašit hantavirovou pandemií, která pravděpodobně nepřijde, stejně jako záhadně nehynou dravci, když kolem povolení trávit není mediální poprask, ale jak to tak vypadá, bojí se skutečně Češi víc Němců než němkyň, které se množí geometrickou řadou.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR