Vzhledem k tomu, jak zemědělství ovlivňuje klimatická změna, je zemědělským idiomem i obrat původně používaný pro něco, co se nikdy nestane: „Až naprší a uschne.“ Jiné jazyky jdou do většího extrému. Třeba taková angličtina čeká, až bude mrznout v pekle nebo začnou létat prasata. Němčina říká, až Vánoce a Velikonoce připadnou na stejnou dobu. A staří Římané: až přijdou řecké kalendy (první den v měsíci – odtud slovo kalendář), tedy termín, kteří staří Řekové na rozdíl od Římanů neznali.

„Až naprší a uschne“ ve významu něčeho, co se prostě nestane, trochu domácní i v tuzemské politice, čím dál víc s tím, jak se polarizuje a jak hluboké příkopy se mezi koalicí a opozicí vykopávají. Až naprší a uschne, až prezident jmenuje Filipa Turka ministrem, až Petr Macinka vezme Petra Pavla na summit NATO do Ankary… My zemědělci ale ono „nikdy“ zažíváme pravidelně a letos obzvlášť citelně. Přes pokles konzumace piva na ostudných 120 litrů na hlavu jsme si ještě před pár měsíci pochvalovali, že únor nebyl se 43 milimetry srážek, což odpovídá 116 % srážkového normálu z let 1991–2020, suchý. V březnu a dubnu ale spadlo asi jen 30 % normálu, nejméně za posledních 65 let. Pršelo tak málo, že skutečně napršelo a hned uschlo. Ozimy trpí, jařiny nevzcházejí, první seč píce bude bídná a zemědělci si lámou hlavu, co vlastně v takových podmínkách pěstovat.

Někteří proto dnes nejen na jižní Moravě zkoušejí pěstovat olivy nebo fíky. Zní to možná zvláštně, ale dnes už běžně na polích vidíme levanduli nebo melouny, což jsme si před dvaceti lety dokázali těžko představit. Letos nás na polích už zachrání jen zázrak a snad bude platit: studený (a snad i deštivý) máj, v stodole ráj. Do budoucna bychom asi nejen v zemědělství, ale i v politice měli počítat s tím, že dříve či později přece jen naprší, ale ještě dříve uschne.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR