Když pak v roce 1962 vznikla společná zemědělská politika, byl to v podstatě „handl“ – znovu nastartovaný německý průmysl výměnou za stabilní dotace pro zemědělce. Německé továrny jely na plné obrátky, a nejen francouzští zemědělci, ale i jejich kolegové z Itálie či Beneluxu zase rapidně navyšovali produkci na polích i ve stájích.

Garantovaná cena a dotace na produkci měly dvojí efekt. Levné potraviny, ale i nízké výkupní ceny pro farmáře a vyčerpaný evropský rozpočet, který už nestačil farmářům vyplácet dotace za nadprodukci a kompenzovat jim nízké ceny, které nadprodukce způsobila. Proto se od 90. let více podporuje neprodukce, tj. do popředí se dostávají platby environmentální. Zemědělci tak alespoň zpočátku byli méně závislí na trhu, zato stále více závislí na dotacích, jejichž nominální, a především reálná hodnota za posledních deset let výrazně klesla, zatímco „zelené“ regulace se výrazně navýšily.

Už za dva roky by se přitom podle návrhu Komise měly dotace snížit o dalších 22 %, možná i více, pokud se členské státy nedomluví na něčem jiném. A nebude to domluva jednoduchá. Komise si jménem členských států během covidu-19 půjčila 800 miliard eur, které teď bude muset vracet. Ale z čeho? Německé HDP, které kvůli zelené politice už nemá levné energie a konkurenceschopný automotive, stagnuje a Francie se potýká s dluhem přes sto procent HDP, zhoršením ratingu a politickou nestabilitou.

Příští rok v dubnu Francii čekají prezidentské volby. Dost možná v jejím čele stane jiný sekáč, který se nejen „nezakecá“, ale nenechá se ani tak snadno zpohlavkovat. Nejen pro zemědělce by pak bylo ideální, aby sekal nejen státní výdaje, ale na unijní úrovni i byrokracii a regulace. Obávám se nicméně, že pravicoví kandidáti (tedy kdokoliv napravo od Karla Marxe) budou, jak to tak bývá, liberálně progresivními médii označeni za fašisty a extremisty – a dluh poroste dál…

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR