Nyní následuje hlasování v Evropském parlamentu, které bude nejspíš těsnější, nicméně i zde se očekává, že dohoda nakonec hlasováním projde. Odpůrci dohody, tedy především zemědělci a ve vzácné shodě také environmentální organizace, upozorňují na ztrátu konkurence (ta environmentalisty tolik nezajímá) a především propastné rozdíly v požadavcích na producenty na obou stranách Atlantiku. Zatímco unijní producenti musí splňovat čím dál přísnější zdravotní, environmentální, etické a kvalitativní standardy, zboží z regionu Mercosur těmto náročným pravidlům často nepodléhá. Výsledkem je tak levnější, nicméně v mnoha případech bezohlednější jihoamerická produkce, která bude doslova drtit zejména malé a střední evropské farmáře.

Třeba Brazílie má v průměru sice „jen“ cca pětkrát větší farmy než EU, nicméně gros formální produkce, tedy té, která směřuje na trh a na export, tvoří farmy o velikosti 20 tisíc hektarů a více. Na rozdíl od Evropy, ale i třeba Česka, které novináři rádi označují jako zemi velkých lánů a družstev, jsou takovéto farmy spíše pravidlem než výjimkou.

Evropští farmáři se ocitají v kleštích. V rostlinné produkci je drtí laciná a regulemi nesvázaná konkurence z východu, Ruska a Ukrajiny, v živočišné produkci, zejména v hovězím a drůbežím mase, to brzy bude dumping ze západu, respektive Jižní Ameriky. EU, hlavně Evropská komise, jež se snažila dohodu dotáhnout do konce dlouhých 25 let, doufá, že trh s 300 miliony obyvatel, respektive tamní smetánka, bude kupovat evropská drahá auta, která už třeba Čína nechce. Zájmy zemědělců musí stranou.

Za oněch 25 let se totiž situace změnila, evropská nevěsta zchudla a zošklivěla (ba zezelenala), a když chce ženicha, musí dát pořádné věno. Škoda jen, že jediné, co může nabídnout, je ekonomické zdraví svých podnikatelů a fyzické zdraví spotřebitelů… 

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR