I když snaha se mu rozhodně nedá upřít. Za sebou máme návštěvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Bílém domě, pokus uzavřít dohodu o nerostných surovinách a bezpečnostních zárukách a také to, co předchůdce Trumpa Joe Biden nedokázal – jednat s tím, kdo konflikt započal, tedy Vladimirem Putinem na Aljašce.

Poslední pokus ze strany Spojených států, na jehož akceptaci má Ukrajina čas do Díkůvzdání (že by odkaz na údajnou absenci slova „děkuji“ od Zelenského v Bílém domě?), byl učiněn na konci minulého týdne. A mnohé vyděsil.

Nejen že se Ukrajina má vzdát i doposud nedobytých území v Luhanské a Doněcké oblasti, ale mezi základní podmínky patří také omezení ukrajinské armády na 800 tisíc vojáků v době míru a stopka na vstup do NATO.

Nutno říci, že 28 bodů v angličtině, jak jsou kompletně zveřejněny třeba na webu Reuters, rozhodně nezní pro Ukrajinu tak apokalypticky, nakolik je líčila některá tuzemská média. Mimo jiné se mohou Ukrajinci spolehnout na „masivní bezpečnostní záruky“ a také přednostní přístup na jednotný trh, přičemž se explicitně zmiňuje eventuální členství v EU.

Pro Ukrajinu, jež od roku 2014 nekontroluje Krym a část Donbasu, je to určitě lepší scénář ve srovnání s teoretickým úspěchem třídenní speciální operace v roce 2022, ke kterému nebylo zase tak daleko. 

Prohra je to nicméně pro Evropu, a to ze dvou důvodů. Za prvé Spojené státy profitují (mimo jiné na těžbě fosilních surovin a vzácných kovů) a Evropa platí. V příštím víceletém rozpočtu EU na roky 2028–2034 je na obnovu Ukrajiny vyhrazeno 100 miliard eur (shodou okolností stejná částka, o kterou se snižují podpory pro zemědělce), a to jen ze společné kasy. Největší členské státy, zejména pak Německo a Francie, budou dost možná přispívat ještě z národních rozpočtů.

Za druhé se ukázalo, jak je Evropa geopoliticky slabá. Návrh vznikal bez ní, a hlavně vůbec netrestá agresora, což byla dlouhodobě unijní priorita tak, aby si Rusko do budoucna podobné dobrodružství rozmyslelo.

Zkrátka se ukazuje, že vyhrožovat ostrými dopisy nebo uvalením 25. balíčku sankcí a uhlíkových cel není úplně cesta k tomu, aby vás velcí hráči brali v roce 2025 vážně. Dokáže se z toho Evropská unie poučit?

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR