Kdyby se to týkalo jen USA, možná by mě to děsilo o něco méně. Jenže i tuzemská mladší generace dnes už lépe rozumí angličtině (nikoliv jí mluví) než češtině a Spojené státy, ač geopoliticky oslabují, stále ještě představují dominantní popkulturu. S větším či menším zpožděním se k nám tak z amerických univerzit dostanou ultralevicové trendy jako klimaaktivismus, 34 pohlaví nebo nebinární osoby pro Palestinu.

Když si pak člověk pročítá diskusní příspěvky na sociálních sítích pod „posty“ některých kdysi mainstreamových médií, jako je třeba i můj kdysi oblíbený Respekt, běhá mu ze žlučovitých výlevů některých čtenářů mráz po zádech. Přát někomu smrt za názor není evidentně v kurzu jen v USA, kde to mnohdy nejen díky druhému dodatku ústavy končívá střelbou, ale i u nás, kde (alespoň zatím), jak říkal komisař Ledvina, „se prosím fackujeme“.

Poslední předvolební eskalace sice ukázala bojovou připravenost důchodců (také ještě pamatují povinnou vojenskou službu), ale zatím jsme se naštěstí nepropracovali k palným zbraním, jen k holím. Pokud volby dopadnou podle průzkumů, může se tak stát, že příští šéf vlády nebude na rozdíl od Slovenska nebo Spojených států střelený, ale jen praštěný.

Tak nakonec se sem přece jen trocha toho humoru vešla. A to je právě moje pointa a apel na nás všechny. Buďme, jak nám měl údajně přezdívat zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, „smějící se bestie“. Vražda na tyranu není z hlediska vyššího principu mravního zločinem, ale tyranem je ten, kdo se vás (nejen proto, že se mu smějete) chystá vyhladit. Nikoliv ten, kdo s vámi jen nesouhlasí. Dělejme si ze sebe legraci a místo toho, abychom se na provaz posílali, za jeden společný táhněme. A to nejen před volbami.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR