Jestli bude platit „po žních k Turkovi“, respektive jestli to zemědělci „hodí“ Motoristům, bych si neodvažoval hádat. Zemědělci jsou totiž jednou z nejkonzervativnějších volebních skupin. Obvykle se drží tradičních zavedených stran, přičemž mnohdy celé rodiny, na Moravě dokonce celé vesnice volí po generace stejnou partaj.

Letos nicméně čím dál víc při setkání se zemědělci slyším, „že by to chtělo změnu“. A to jak na národní, tak na evropské úrovni.

V oprávněné kritice Prahy (v případě současné vlády možná spíše Brna) i Bruselu pak nejčastěji zaznívá, že ubývá svoboda podnikání, že naopak přibývají povinnosti, omezení, nařízení, regulace, byrokratická a daňová zátěž. Čím dál víc je slyšet názor, že nejlépe by se podnikalo bez dotací, pokud by je zrušila celá Evropa, respektive celý svět. Rozdíl mezi různými produkčními podmínkami nebo třeba cenou práce by pak mohla pokrýt cla, která k tomuto účelu měla původně sloužit.

Nyní to nicméně po jednání Trump–Leyenová vypadá, že geniální vyjednávací taktikou EU je platit cla při vývozu, nikoliv je při dovozu vybírat. To není ani pro unijní pokladnici, ani pro lokální podnikatele včetně zemědělců zrovna dobrá zpráva. Rozdíl pak není jen v clech, ale hlavně v míře environmentálních ambicí, které by se daly zjednodušeně shrnout do termínu „Green Deal“.

Zatímco EU Zelenou dohodu, která necílí jen na emise CO2 , ale také na emise metanu z hospodářských zvířat nebo přípravky na ochranu rostlin, stále ještě posunuje vpřed, zbytek světa touhle cestou nejde. Pokud to tak půjde dál, bude to někde rychlejší (právě v ČR kvůli nižším dotacím), onde pomalejší smrt zemědělského podnikání v Evropské unii.

Ačkoliv jsou zemědělci obvykle konzervativní, budou tentokrát hlavně racionální, a i když to nemusí hodit zrovna Turkovi, asi těžko to hodí stranám, které ještě nedávno nebo doposud tvrdily, že Green Deal je příležitost. Proč? Protože si na vlastní kůži vyzkoušeli, že je to hlavně příležitost zchudnout – nebo rovnou zkrachovat.

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR