Do zemědělství má v chystaném sedmiletém období jít 302 miliard eur oproti 388 v období 2020–2027. Výdaje na podporu farmářů se tak mají na rozpočtu, který kdysi sloužil téměř výhradně k jejich podpoře, podílet pouze z 15 %.

Článek 39 Smlouvy o fungování EU, tedy základní dokument Společenství, přitom stanoví tyto cíle. Zvýšit zemědělskou produktivitu, zajistit spravedlivou životní úroveň pro zemědělskou komunitu, zejména zvýšením individuálních výdělků osob v sektoru pracujících, stabilizovat trhy, a nakonec zajistit dostupnost potravin za rozumné ceny.

Snížení výdajů v době rostoucích nákladů nelze chápat jinak než jako rezignaci na tyto cíle. Komise sice říká, že členské státy budou moci podle svých možností zemědělce podpořit ze státního rozpočtu, nicméně tím se pravděpodobně jen prohloubí rozdíly mezi těmi ve starých členských státech, kde farmáři tvoří silnou voličskou skupinu, a třeba u nás. Tady je totiž zemědělců/voličů málo a celá řada politiků se domnívá, že u nás zaprvé zemědělství představuje jedna firma bývalého předsedy vlády a hlavně si zadruhé „všechno dovezeme“.

Ad 1: 4 % zemědělské půdy rozhodně není celek a faktem zůstává, že drtivou většinu produkce tu obstarávají firmy nad 500 hektarů s různorodou vlastnickou strukturou. Ad 2: dovezeme si všechno z Ukrajiny, která možná zmizí z mapy, z nepřátelského Ruska, nebo s Ruskem se přátelící Brazílie? A hlavně. O kolik dražší budou potraviny, až Evropa sama přestane vyrábět, a kolik bude stát jejich dovoz s emisní povolenkou na paliva a na energie na jejich skladování?

Právě emisní povolenky mají přitom se spotřební daní na tabák, korporátní daní pro firmy s obratem nad 50 milionů eur a daní z elektroodpadu být jedním z hlavních příjmů unijního rozpočtu. O tom, jak bude nakonec rozpočet vypadat, rozhodnou členské státy a Evropský parlament. Ty přitom můžeme ovlivnit i my voliči. Tak co? Necháme vyhladovět sebe, nebo stále bobtnající unijní aparát?

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR