Eurožargon miluje zkratky, až to často vypadá jako ve stejnojmenné písni Ivana Mládka. Režimy se mění, ale zkratky, mnohdy pro nezasvěceného těžko pochopitelné, zůstávají. Aby bylo jasno, VFR není Velká francouzská revoluce, jak nás učili ve škole, ale víceletý finanční rámec, tedy unijní rozpočet na příští programovací období 2028–2035. Novodobá francouzská vrchnost se tedy rozhodně nemusí bát, že by padaly hlavy.

V zákulisí snad jen sem tam padne nějaká „výchovná“ od manželky a u jednacího stolu padnou iluze. Jednou z nich může být rychlý vstup Ukrajiny do Evropské unie. Ten si nevysnil francouzský prezident Emmanuel Macron, ale předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Zemi, která počtem obyvatel odpovídá Polsku a rozlohou přibližně Francii, by Leyenová chtěla do Unie přijmout ještě před rokem 2030.

Vzhledem k tomu, že 20 procent HDP Ukrajiny závisí na zemědělství, byla by to obrovská zátěž pro unijní rozpočet, zejména pak kapitolu SZP, tedy společné zemědělské politiky. Navíc by se jednalo o historicky nevídanou zkratku. Třeba takové Česko podalo přihlášku do Evropské unie v roce 1996, přístupové rozhovory začaly v roce 1998 a členy jsme se stali v roce 2004. A v mnoha věcech, jako byl pracovní trh nebo třeba podpora zemědělců, dlouho ne členy plnohodnotnými.

Krátit se má i samotný unijní rozpočet, a to minimálně o 20 procent kvůli splátce dluhu, který si Evropská komise vzala jménem členských států v zájmu postcovidové obnovy, ale hlavně kvůli zelené tranzici. Ostatně celý příští rozpočet by se klidně mohl pracovně nazvat 50 odstínů zeleně, protože bude muset uspokojit jak zemědělce (včetně těch ukrajinských?), zelenou uhlíkově neutrální transformaci průmyslu a mnohem více také khaki obranu, respektive zbrojení.

Nám zemědělcům by stačilo, kdyby nám Unie namísto peněz přestala zvyšovat náklady, respektive diktovat, co a jak smíme a nesmíme dělat. Ideálně by si Evropa měla stejně jako každý z nás doma říci, na co peníze jsou – a na co peníze nejsou. Na co peníze jsou, v tom by měla jednat v zájmu a ve prospěch členských států. A na co peníze nejsou, do toho by se neměla míchat. Otázkou je, jestli se budou umět pánové Macron a Merz pochlapit, anebo se nechají dále něžnějším pohlavím pohlavkovat. Možná jim ale ten masochismus stejně jako v těch původních „50 odstínech“ vyhovuje. Jak dlouho si to ale ještě nechají líbit voliči?

Autor: Jan Doležal, prezident Agrární komory ČR